Historie

První trvalé osídlení oblasti dnešního okresu proběhlo v době bronzové, ojedinělé nálezy však ukazují již na osídlení v mladší době kamenné. Po krátkém období germánského osídlení ve 2. – 3. století se v oblasti usadily slovanské kmeny. Kolem Budyšína vznikla župa milčanská, kolem vrchu Landeskrone župa Besunzanů a na jižní Nise župa Záhvozdí (Zagost); odtud pochází dnešní srbské obyvatelstvo.

V 10. století si vojska německých rytířů podrobila dnešní Horní Lužici. Oblast se v roce 1076 dostala pod českou, později braniborskou a posléze opět českou nadvládu. V 11. a 12. století se zde usadili franští a durynští osadníci. Žili většinou v těsném, pokojném sousedství se Slovany, což ještě dnes dokazují místní názvy.

Po způsobu Hanzy se v roce 1346 spojila města Budyšín, Görlitz, Kamenec, Lauban, Löbau (konventní město) a Žitava do hornolužického Šestiměstí. Tento spolek na odboj a výboj, uznaný císařem Karlem IV., přinesl Horní Lužici hospodářský rozmach a politickou vážnost. Svazek měst trval až do roku 1815. V červnu 1991 byl znovu obnoven.

Po uzavření pražského míru připadla v roce 1635 Horní Lužice, dosud patřící zemím Koruny české, saskému kurfiřtu. V důsledku protireformace přibylo do země mnoho exulantů, mezi jinými i na počátku 18. století protestantští uprchlíci z Čech a Moravy, kteří nalezli útočiště na statku Mikuláše Ludvíka, hraběte z Zinzendorfu, v panství Berthelsdorf. V roce 1722 založil hrabě osadu Ochranov (Herrnhut), kde později vznikla ochranovská obec Jednoty bratrské, která vysílala misionáře do mnoha zemí světa a existuje dodnes.

Obzvláště převratné bylo rozdělení Horní Lužice v důsledku napoleonských válek po Vídeňském kongresu v roce 1815 na pruskou a saskou část. Tím byla část Lužice přidělena k Prusku a dle správního práva spadala pod Slezsko a mocenské centrum Liegnitz (Dolní Slezsko). Tato skutečnost ovlivňuje okres Görlitz dodnes. Teprve za vlády národních socialistů byly zemské stavy saské a pruské Horní Lužice zrušeny.

Díky rostoucímu průmyslu v 19. a 20. století patřila jižní Horní Lužice brzy k nejhustěji obydleným oblastem v Sasku. Přeshraniční obchod s Čechami vzkvétal.

Konec druhé světové války přinesl náhlý zvrat. Území úředního hejtmanství Žitavy východně od Nisy, které předtím patřilo Sasku, spadalo dle Postupimské dohody pod polskou správu, rovněž tak území bývalé pruské Horní Lužice, ležící dále na sever. Nisa se stala hraniční řekou. Bývalí němečtí obyvatelé museli své domovy opustit; řada z nich zůstala u příbuzných v regionu. Oblasti na druhém břehu řeky osídlili vyhnanci z východního Polska, ve Zgorzelci se později usadili též utečenci z Řecka.

Po druhé světové válce byly oblasti Horní Lužice na západ od Nisy, které dříve patřily Prusku, sovětskými okupanty přiřazeny k „Zemi Sasku“.  V roce 1952 bylo Sasko stejně jako další spolkové země NDR zrušeno, a území bylo rozděleno mezi nově vzniklé kraje. Dnešní okres Görlitz patřil spolu s okresy Zittau, Löbau, Görlitz, Niesky a městem Görlitz, které požívalo statutu okresu, ke kraji Drážďanskému, Weißwasser ke kraji Chotěbuzskému.

Teprve znovusjednocením Německa, které vyvrcholilo 3. října 1990, byla znovu obnovena také historická jednota Horní Lužice ve Svobodném státu Sasko. Okres Weißwasser se dle výsledků referenda a usnesení okresního zastupitelstva v roce 1990 rozhodl připojit k Sasku. Okresy Zittau a Löbau, jakož i části starého okresu Görlitz-Land byly po územně správní reformě okresů v Sasku v roce 1994 sloučeny do okresu Löbau-Zittau, okresy Weißwasser a Niesky, jakož i části starého okresu Görlitz-Land byly sloučeny do okresu Niederschlesischer Oberlausitzkreis; na základě nové reformy okresů byly poté zmíněné okresy spolu s městem Görlitz, do té doby požívajícího statutu okresu, v srpnu 2008 spojeny do okresu Görlitz.